Uběhlo 6 let... Nyní je čas jít dál...

Včera v 21:09
Všem přeji krásný podzimní nedělní večer. Podobný podzimní večer byl také před 6 lety, 22. října 2011, kdy mě jen tak spontánně popadla myšlenka, začít psát blog. 6 let skutečně není málo. Možná když si položíte otázku, kdy jste před 6 lety byli vy, pochopíte, jak dlouhá doba to v životě člověka, především mladého člověka, je. U mě konkrétně se za 6 let stihlo změnit snad úplně vše, a o blogu ani nemluvím. Kdybyste si přečetli nějaký článek z roku 2011, jen stěží byste asi věřili, že je z tohohle blogu a že jeho autorem jsem já. Já tomu taky většinou nedokážu uvěřit.

Na druhou stranu je to ale zřejmě celkem pochopitelné. Když jsem to tady zakládal, chodil jsem na základku a byl jsem 13leté dítě, které nemělo potuchy jak blog funguje nebo co je to Photoshop. Byla to jen taká zábavka, experiment, bláznivý nápad, ke kterému mě inspiroval blog Tsl-ondeck, na jenž jsem denně chodil poté, co jsem si zamiloval seriál Sladký život na moři. Řekl jsem si, proč bych něco takového nemohl mít i já, a v naději, že mi sem přijde alespoň 5 lidí za den, jsem doufal, že mi to nadšení alespoň měsíc vydrží. Ani v tom nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že tady budu dnes sedět, jako dospělý člověk psát tenhle článek, a za mnou bude tak neskutečně dlouhá cesta.

Když říkám dlouhá cesta, myslím tím opravdu dlouhá. Od chvil, kdy jsem hodiny čekal, zda jeden-dva lidé nějakou náhodou na můj blog zabloudí, přes pozdější časy, kdy si mou stránku našlo alespoň pár věrných fanoušků Sladkého života, a já pro ně mohl organizovat denně nějaké soutěže a vyrábět diplomy. Jo, i takový můj blog kdysi byl. Pak Sladký život doplul do konce a po více než dvou letech nabral tenhle blog zcela jiný směr. Jeho hlavní náplní se stala Violetta, seriál, který mě naprosto strhnul a jeho první sérii jsem sledoval každý den se zatajeným dechem. Mezi návštěvníky blogu najednou nebyla jen skupinka bloggerů se stejnými zájmy, ale zcela neznámí lidé, fanoušci seriálu, kterých počet se v nejlepších časech vyšplhal až na neuvěřitelných 5 000 denně. To, o čem jsem vždy snil, se stalo skutečností, můj blog se stal známým, alespoň tedy v komunitě fanoušků Violetty, a mé články někdo četl. To ale nebyl konec, další léta se blog neustále měnil a posouval dál.

Jak je vůbec možné, že blog vydržel tak dlouho? Jak jsem mohl vydržet ty měsíce, kdy jsem byl jeho jediným návštěvníkem? Jak jsem mohl vydržet ta bláznivá léta puberty a nenajít si jinou zábavku? Jak jsem mohl vydržet tolik konců seriálů a překopávání blogu tolikrát nanovo? Odpověď je pro mě zcela jasná. Předtím jsem to netušil, ale od chvíle, kdy jsem tento blog založil, jsem pochopil, že mě to neskutečně baví, že jsem schopen blogem doslova žít, a to i za cenu, že sem nikdo nechodí. Nic mě nedokázalo zlomit, protože jsem psaní článků, vytváření layoutů či vymýšlení projektů miloval natolik, že jsem prostě vždy dokázal najít způsob, jak s blogem pokračovat dál. Je jen mým velkým štěstím, že všechny nové začátky nakonec přinesly blogu tisíckrát větší popularitu.

Toho, co bych vám chtěl v tomhle článku napsat, je tak neskutečně moc (6 let je přeci jen 6 let), a to nejen proto, že pro mě šesté narozeniny tolik znamenají, ale také proto, že tenhle článek je tím posledním... Jak už jste možná pochopili z názvu, ano, je to tak, je čas jít dál, a po velmi dlouhém uvažování jsem došel k neoblomnému přesvědčení, že je to právě dnes a právě takhle správně.

Můj blog byl pro mě dlouhá léta součástí každodenního života, a to sakra důležitou součástí. Jako věc, kterou nechcete ztratit a nedokážete si bez ní svůj život představit. I proto ušel tak dlouhou cestu. Jednoduše ale musel přijít den, kdy to tak přestane být. A taky přišel. Můžu říct, že již poměrně dávno. Od té doby, co jsem dosáhl dospělosti, se můj život pomalu ale podstatně měnil, a to co se týče jak mé každodenní rutiny, tak mého smýšlení. Dá se říct, že jsem nakonec dospěl až do chvíle, kdy dokážu říct sbohem a žít již svůj život dál. Tím ale nechci říct, že by pro mě tenhle blog již ztratil význam či hodnotu, a stal se nějakou přítěží. To rozhodně ne. Pořád mi na něm záleží, a právě proto nechci, aby se někdy přítěží stal.

Nejen blog se stal mou méně důležitou součástí, ale především svět seriálů a herců. Pořád si rád poslechnu novou písničku Tini, či přečtu o nějakém velkém úspěchu někoho z herců, to je ale zřejmě dost málo na to, abych mohl o tom psát články a přinášet vám informace. Za poslední měsíce už jste určitě i vy sami pocítili, že jste často v těchto směrem mnohem lépe informování, nežli já. A tak by to být nemělo. Jednoduše už nejsem fanouškem číslo jeden, a pak je moc náročné vést blog, i když vám na něm sebevíc záleží.

Já vím, že dlouhé články jsou otravné a mnozí, snad i většina z vás, ho ani nedočtou až sem. Pár takových se snad ale najde, a právě vám bych chtěl věnovat následující řádky. Vám, skalním fanouškům, kteří jste na blog nezabloudili jen náhodou, nebo jen abyste si pustili nejnovější epizodu Soy Luny, ale chodili jste sem pravidelně a dlouhodobě. O tom, že je tady někdo od úplného začátku spíš pochybuji, ale snad se najde někdo, kdo to se mnou táhne už alespoň pár let. :) Právě vy jste byli tou nejhezčí součástí celé téhle 6leté pohádky. Ani si nedovedete představit, jak moc mě potěšil každý jeden hezký komentář, každá pochvala na mou adresu, každá zpráva, večery na asku či jakákoliv jiná spatná vazba. Taky to, že jsme ty největší události mohli prožívat spolu, užívat si velké starty a finále, být společně nadšeni z nejžhavějších novinek, z nových epizod, videoklipů, písniček, koncertů... prostě ze všeho. Nejen vy jste mohli své pocity sdílet díky blogu s ostatními fanoušky, ale také já jsem měl možnost sdílet je s vámi. Patří vám proto obrovské a zcela upřímné DĚKUJI. Stali jste se jakousi blogovou rodinou, která mě provázela těmito nádhernými léty.

Abych to již uzavřel (vím, že už je toho na vás dost, ale věřte mi, že není tak snadné to po všech těch letech uzavřít), rád bych to tak nějak shrnul... Tenhle blog, a to i díky vám, mi dal neskutečných 6 let života plných nádherných zážitků, protože to pro mě nebyla jen pouhá stránka, ale doslova část života, a proto na to nikdy nezapomenu. A možná jsem již dospěl natolik, že už není možné blogem žít dál, blog sám o sobě určitě dál žít bude. V mých vzpomínkách určitě, snad i v těch vašich, a zůstane také vždy k dohledání, protože nic nemažu. Aktivní už sice nebudu, ale pokud si kdykoliv na blog The Suite Life Cz & Violetta vzpomenete, všech těch krásných 6 let zde najdete uchovaných.

Tak tohle budou snad již má definitivně poslední slova. Nedá mi ještě jednou nenapsat děkuji všem, kteří jste tvořili část tohohle všeho. Snad alespoň část z toho, co jste dávali vy mně, jsem dokázal předat i já vám. Snad jsem někoho z vás někdy inspiroval, rozveselil nebo třeba přinutil se nad něčím zamyslet. Pokud byť jen jednoho člověka, pak byla tahle mise úspěšná.

6 let, 72 měsíců a více než 2 000 dní, přesně 2 423 článků, miliony slov, více než 2 miliony návštěv a desetitisíce vašich komentářů, to vše tvořilo tuhle historii. Je proto opravdu těžké říct sbohem s vědomím, že to vše končí. Jendou to ale přijít muselo, a mým cílem vždy bylo, abych tenhle článek psal s hrdostí, což se nakonec i děje. Bude se mi stýskat, ale jsem šťastný, že mě obrovská náhoda k blogu přivedla, a že jsem tahle léta mohl opravdu prožít takovýmhle způsobem. Nevím, jak by mé dospívaní vypadalo bez blogu, ale určitě poněkud smutněji...

Když jsem blog založil, první článek jsem končil se slovy: "Snad má tenhle blog i nějakou budoucnost...". Ten pocit, že měl, a jak dlouhou a krásnou, mě neskutečně naplňuje.

Tohle je tedy sbohem. Mějte se všichni krásně, dělejte vždy to, co vás baví a nenechte se nikdy odradit žádnými překážkami. Tak jak jsem to dělal já s tímhle blogem. Až vám bude někdy smutno, zkuste třeba vylovit v hlavě nějakou zapadlou vzpomínku na tohle místo a na tohle celé období. Jinak ale žijte dál své životy, dívejte se kupředu, buďte hodní a snažte se hledat vždy to hezké ve všech a ve všem. Protože ať je život jakkoliv komplikovaný, hezké věci tady vždy jsou. Pro mě byl posledních 6 let jednou z nich tenhle blog!


 

Kam dál

Reklama